Příběh Karla Lípy

TEREZA a já

Karel Lípa
letecký meteorolog, Český hydrometeorologický ústav

Můj první kontakt s Terezou se udál před víc než čtvrt stoletím, tuším že v r. 1990 nebo 1991. Na úplném začátku byla oprava nějaké nesrovnalosti v článku v časopise Nika, týkajícího se počasí. Jojo, profesionální deformace. Ta mě vedla k tomu, že jsem rostoucí Tereze nabídl rosničkářskou oporu a postupně jsme spolu nějak srostli nebo co.  :-) 

Příhoda, kterou chci vyprávět, se však stala o pár let později. Byl začátek jara, vlahý duben a víkend. Tehdy měla Tereza základnu v Prokopském údolí. Navrhl jsem, že bychom si tam mohli udělat s dětmi výlet. Manželka z toho příliš nadšená nebyla. Znamenalo to chůzi, nejistotu a riziko deště. Oba kluci (2 a 6 let) však reagovali s nadšením, takže byla přehlasována. 

Cesta autem do Klukovic proběhla v pohodě. Při chůzi z parkoviště dolů k Dalejskému potoku ale tvář mé polovičky dostávala odstín zamračené oblohy. Když jsem se zeptal na příčinu, sdělila mi zachmuřeně, že budeme muset zpátky jít do kopce. 

Když jsme dorazili do údolí, zjistil jsem, že Tereza je jako správná ženská, vzdálená a tvářící se nedobytně. Aspoň tak se mi jevila chata na protější straně. Nebe jdoucí vedle mne potemnělo ještě víc. Z asfaltové cesty se po chvíli stala štěrková a ta o něco dále přešla v lesní pěšinu. Oběma rošťákům to naprosto nevadilo a začali se honit mezi stromy. Starší lehce uklouzl a poněkud důvěrněji se seznámil s mazlavým blátem. Krásně to mlasklo. Kdo někdy slyšel typický zvuk při pádu do napůl vyschlé kaluže, ví také, jaké dokáže být bahno na kalhotech milá přítulka.

To už jsme měli za sebou téměř třetinu cesty. Na pokračování však už nedošlo. Trpělivost naší maminy byla u konce. Seřvala mě i mláďata a zavelela k ústupu. Naštvaně prohlásila, že to tušila a že kvůli nějaké...jak že se ta ženská jmenuje? Aha, Tereza...že kvůli nějaké Tereze se nebude trmácet blátem bůhvíkolik kilometrů. A abych si příště vymyslel normální cestu. 

V tu chvíli začalo pršet.

---

Epilog: od té doby se stalo hodně věcí, které se stát neměly. Oboustranně. Teď jsme s bývalou manželkou každý jinde, na opačných stranách mnohem hlubšího údolí. 

Ale Tereze jsem věrný zůstal.

---

Původně jsem zamýšlel napsat více věcný příspěvek a nějak mi to sklouzlo do osobního ladění. Takže připojuji akce a projekty, na nichž jsem se více nebo méně podílel a na které rád vzpomínám: 

- Kyselé deště (první velká věc, kterou jsem pro Terezu dělal, tehdy jsme pronikli i na stránky odborného časopisu Meteorologické zprávy);

- projekt Ozón (zkoumalo se poškození speciální odrůdy tabáku virginského a tehdejší náměstek ČHMU, který byl patronem projektu, byl kolegy nařčen z pěstování drog na ústavním pozemku…);

- školení GLOBE, při němž jsem poznal spoustu suprových učitelů, pro některé z nich jsem pak dělal přednášky na jejich školách; 

- GLOBE GAMES s neopakovatelnou atmosférou a nadšenými dětmi, kde jsem si pokaždé dobil baterky ☺;

- manuál a plakát pro určování oblaků – to pokračuje i v současnosti, kdy se připravuje nový plakát s „lepšími“ mraky;

- účast ve vědecké radě (kde jsem bohužel v poslední době tak trochu externista);

- pomoc při budování a vybavení meteorologických budek…

…asi bych si vzpomněl I na další věci a menší akce, ale v tuhle chvíli mě napadá už jen jedno: že být Terezákem není jen označení příslušnosti k organizaci. 

Terezák nebo Terezačka je moc pěkná diagnóza. ☺