Příběh Daniela Mrázka

Dan v dnešní práci těží z prožitků

Daniel Mrázek
redaktor publicistiky Českého rozhlasu 

S TEREZOU jsem se seznámil v Prokopském údolí.
Na jaře tam pořádala Den Země, na podzim Slavnost padajícího listí. Jako malý kluk jsem na tyto akce moc rád chodil. Dodnes si pamatuji, jak jsem nevěřícně koukal, že existuje několik druhů mraků, s nadšením jsem poslouchal vyprávění o geologické historii Prokopského údolí a poněkud s nechutí jsem se prohraboval v potoce a hledal vodní organismy. Když si téhle mé nechuti všiml jeden z pořadatelů, nechápavě se na mě podíval a řekl: „Snad se toho neštítíš!“ Vzedmula se ve mně klukovská hrdost a na jakékoliv štítění jsem rázem zapomněl a dál plnil zadaný úkol…

Akce v Prokopském údolí mě nadchly a s přibývajícím věkem jsem se jich nechtěl vzdát. A tak jsem se nabídl jako dobrovolná výpomoc. Vlastně už ani nevím, kolik nocí jsem v Prokopáku strávil pod stanem, ale dodnes, když jdu kolem, na to s láskou vzpomínám. Na místě, kde se akce konaly, je dnes dětské hřiště. Na něm se se svými dvěma malými holčičkami musím vždycky zastavit. Starší si hraje, mladší to pozoruje z kočárku, já vzpomínám (a manželka mi připomíná, že o akcích Terezy už ode mě slyšela nejmíň stokrát…)

Dnes pracuji jako vědecký redaktor v Českém rozhlase – a nejčastěji se věnuji přírodě a ekologii.
Vzpomínám na Terezu, že právě ona mi jako první ukázala, proč je důležité o naši planetu pečovat, a naučila mě pozorovat svět kolem sebe.
Díky, TEREZO!

Daniel Mrázek se svojí dverou v Prokopském údolí