Příběh Jany Ledvinové

Jana stála u zrodu Vzdělávacího centra TEREZA a stále je mu těsně nablízku. Přečtěte si její krásný příběh 40let s TEREZOU.

Jana Ledvinová
zakladatelka Vzdělávacího centra TEREZA

Vždycky jsem byla posedlá přírodou a trápilo mě, že ji ničíme. Chtěla jsem tomu zabránit, ale ve škole se toho moc dělat nedalo. Jako dítě jsem byla spíš živel než hodná holčička. Chtěli po mně abych seděla klidně, poslouchala učitele a věřila všemu, co říkají. A já nechtěla. Můj vztah s mnohými učiteli byl na ostří nože. Když už jsem byla velká (bylo mi 16 let), tak jsem se rozhodla, že to vše změním. Zaklepala jsem na vrata Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody v Praze (SÚPPOP) a nabídla jim pomoc. Psal se rok 1979 …

První dekáda Terezy (jako zakládajícího článku Českého svazu ochránců přírody) byla ve znamení práce v chráněných územích v Praze i jinde, setkávání s váženými odborníky a vědci z různých oborů přírodovědy a hlubokých přátelství na celý život. Stavěli jsme naučné stezky, zkoumali České pralesy, přesazovali bledule a jezdili na přírodovědné výpravy. Nejvíc času jsme trávili v Prokopském údolí, kde měla Tereza i svoji TERÉénní ZÁkladnu (odtud pochází jméno Tereza). Tam jsme nakonec s manželem (kterého jsem také potkala v Tereze) pásli několik let ovce a zkoumali jejich vliv na skalní stepi.

Sametová revoluce v roce 1989 původní partu Terezáků trochu rozprášila a mě zavála do Ameriky na studia občanského sektoru. Neměla jsem tušení, co to je, ale když jsem to dozvěděla, s radostí jsem pochopila, že Tereza nemusí být jen skupina dobrovolných nadšenců. A tak jsme začali budovat profesionální organizaci. Někdy nebylo ani na brambory, ale díky celé řadě přátel jsme postupně dosáhli toho že přibývalo škol, které bavily Terezí projekty, vědců, kteří nám s nimi pomáhali i milých rádců a dárců, kteří přispívali, jak mohli. Rok 1998 jsme uvítali v novém domě v Haštalské ulici. Nazvali jsme ho po J.A.Komenském Labyrint světa a ráj srdce. Tereza v té době měla přes 20 zaměstnanců a ve stovkách škol už děti, které chtěly pomáhat přírodě, nemusely čekat, až zazvoní a půjdou konečně ven do přírody.

Jedním z milníků Terezy byl i program GLOBE. Začal, jak jinak, než zaklepáním na dveře centra GLOBE před Bílým domem v USA a nabídkou pomoci. Rostli jsme spolu s ním a plnými doušky čerpali znalosti i inspiraci světových vědců, kteří za programem stáli. Díky GLOBE jsme dětem i učitelům mohli nabídnout úplně jiný rozměr jejich práce a bourat „železnou oponu“ poněkud zamrzlého systému školství. Bylo to velké privilegium, být u toho.

Nové milénium jsme uvítali jako stabilní, profesionální organizace. V úžasném týmu zaměstnanců i dobrovolníků jsme společně hledali nové cesty, jak rozvíjet ekologickou výchovu ve školách a učili se stále novým věcem. Splnil se mi sen. Ale jako vždycky, když jsem cítila nějaký úspěch, začala jsem přemýšlet co s ním. Rozhodla jsem se Terezu předat dál. Nechtěla jsem se stát „matkou zakladatelkou“, která dusí své „dítě“ a brání mu v rozletu. A tak jsem opustila pozici ředitelky a od té doby (rok 2003) Terezu pozoruji zpovzdálí, a když chce, tak jí ráda pomůžu.

Letos je Tereze 40 let. Je to teda už velká holka a díky péči všech jejích blízkých vyrostla do kvality a užitečnosti. Mám z toho velkou radost. Stejnou, jako ze svých dvou synů, kteří mezitím také vyrostli a starší slaví letos Kristova léta. Všichni tři mi naplňovali život smysluplnou činností. I díky nim jsem nežila zbytečně. A tak jsem se rozhodla Terezu zahnout i do své poslední vůle, jako své „třetí dítě“, jako někoho, koho jsem vždycky měla ráda a ona mě.

Díky vám všem, kteří jste kdy byli Tereze nablízku!

Jana Ledvinová alias Puštík